I nevinní se musí schovávat - 2. Anne

Sirius se probudil až v poledne druhého dne. Co ho ale překvapilo, neprobudil se na hnusné Azkabanské podlaze, ani na kamenném dláždění nějaké ulice, ale na gauči, na měkkém teplém gauči.
„Co se to…?“ zeptal se spíš sám sebe, pokusil se vstát, ale čísi jemné ruce ho přimáčkly zpět.
„Ještě žádné vstávání. Budete vyčerpaný. Už je vám líp?“
Byla tak krásná, že Sirius nemohl uvěřit, že se mu to všechno nezdá.
„Prosím vás, kde to jsem? V ráji?“ zeptal se té ženy, která se nad ním skláněla.
Žena se rozesmála. Měla vlnité kaštanové vlasy, které jí sahaly až někam pod ramena. Na rtech jí hrál takový ten nevtíravý upřímný úsměv a měla ty nejhezčí zuby, jaké kdy Sirius viděl. A ten hlas, ten zněl jako zpěv… Sedla si na kraj gauče a pohodila svou křehkou hlavou.
„Pamatujete si vůbec, co se včera stalo?“ zeptala se. Sirius zavřel oči, aby ho její krásná tvář nerozptylovala a snažil se vybavit si alespoň něco ze včerejška.
„Ano, pamatuju si na Snapea a potom taky na to, jak jsme se hádali a…“
„Na tu kletbu? Pamatujete si vůbec, že na vás ten člověk poslal kletbu?“
„Ehm, no, ano…“
„Proto jste teď tady.“
Sirius nerozuměl. To, že je teď tady musel být zázrak, nebo Snapeova dobrá vůle, což by bylo samo o sobě také zázrakem.
„Odpusťte, že jsem tak natvrdlý, ale já tomu pořád nerozumím.“
„Já jsem mu to oplatila,“ řekla jednoduše dívka a zachichotala se takovým zvláštním holčičím smíchem.
„Vy jste na něj poslala kletbu, slečno?“
„Přesně tak. Víte, říkejte mi raději Anne. V hospodě mi říkají Minie, ale tak se jmenovala má matka, která tam dřív pracovala, takže si to pořád pletou… A jak se vlastně jmenujete vy?“
Sirius zaváhal. Nemohl říct své pravé jméno, když byly teď všude rozvěšeny jeho podobizny s jeho jménem. Ale vlastně se divil, jak to, že ho ještě Anne nepoznala.
„Anne, měl bych zase jít. Ani nevíte, jak jsem vám vděčný za to, že jste toho… že jste mi takhle pomohla, vážně si toho moc vážím, nebýt vás, tak… podívejte, už vážně musím jít.“
Siriuse bolelo, že musí odejít. Nechtěl, chtěl tu s ní zůstat, a proč by nemohl? Nic přece neudělal, byl nevinný, měl právo na lásku, měl právo žít jinde než jen na zaprášené smradlavé zemi. Ale musel odejít, způsobil by jí jen problémy a to si nezasloužila, to věděl.
Vstal ztěžka z gauče, prohrábl si zašmodrchané vlasy a vydal se ke dveřím. Anne vypadala zaskočeně a smutně, ale hned, jak se znovu nadechla, vstala a zkřížila Siriusovi cestu.
„Jste Sirius Black,“ řekla mu, když zavřela už pootevřené dveře. „Vím, kdo jste.“
Sirius se zatvářil provinile. Sklopil hlavu a čekal, jaká slova budou následovat.
„Chci vám pomoc, Siriusi.“
„Proč?“ nemohl se nezeptat.
„No, protože… Nevěřím, že by člověk jako vy… mohl… že by člověk jako vy, mohl…“
„Zabít?“
„Nezlobte se, ale kdybyste byl vrah, tak bych docela určitě dostala strach. Já mám na lidi čuch a vy se mi nezdáte nebezpečný ani trochu.“
Siriuse ta slova dojala. Bylo to poprvé, po třinácti letech, co se k němu někdo choval takhle, co mu někdo věřil.
„Posaďte se, prosím zpátky,“ ukázala svým dlouhým štíhlým ukazováčkem na gauč. „Určitě máte hlad, dal byste si polívku?“
Teprve potom si Sirius uvědomil, jaký má hlad.
„To byste byla laskavá, Anne.“
Anne se ještě jednou přátelsky pousmála a vyšla z pokoje, do kuchyně.

Nemůžeš jí být přítěží, Tichošlápku, nemůžeš takhle riskovat.
Znovu se zvedl, aby odešel. Byl vážně hladový, ale nejen to, byl slabý, skoro tak, jako první dny v Azkabanu, kdy týdny nic nejedl. Sotva se vyhrabal na nohy, málem omdlel, ale poručil si jít…
Zabral za kliku, teplou, jako domov a otevřel.
„Akorát ti to nesu,“ objevila se ve dveřích Anne s polívkou na tácu a s tím svým neodolatelným úsměvem světice.
„No…“ začal Sirius. Litoval, že se nestihl dostat na nohy dřív. Polívka ale příjemně voněla, nechal se tedy usadit a po třinácti letech si vychutnával teplý oběd.